Moje první Mistrovství Evropy ve sprint triatlonu i aquatlonu. A všechno zároveň během jednoho víkendu.
Nakonec si z francouzského Chateauroux odvážím bronz a 14. místo, což nezní úplně špatně. Bohužel však mohlo být všechno o dost lepší, když bych už od samotného začátku nebojovala s nepřízní osudu. Nechci si stěžovat, ale samotná logistika se dopravit a ubytovat v místě závodu byla náročná. Po několika peripetiích na letišti nejprve s kolem pak s půjčováním auta a hledáním nového ubytování na poslední chvíli, se mi Chateauroux zdálo být prokleté. Skutečně se jednalo o závod mistrovství Evropy, kdyby někdo váhal nad tím, proč tyto záležitosti řeší závodník úplně sám, když reprezentuje svou zemi.
Sobotní aquatlon byl pro mě novou zkušeností. Výborně se mi plavalo, následný běh už tak příjemný nebyl. Jak jsem z vody vylezla, tak jsem v podstatě i doběhla. Zlato brala nejlépe plavající Ruska, já si doběhla pro stříbro. V neděli přišel na řadu hlavní závod. Od rána jsem se nezastavila, protože jsem řešila defekt zadního kola. Naštěstí jsem měla materiál na výměnu s sebou. Ve chvíli, kdy mechanik začal pročítat návod k lepící pásce na galusku, jsem začínala mít docela strach. „On to snad bude dělat poprvé v životě?“ Kolo jsem nechala na pospas a vrátila jsem se na ubytování. Ještě, že jsme měli k dispozici auto, které jsme si půjčili dohromady s Honzou Volárem, který jako jediný muž reprezentoval v nedělním závodě. Když jsem dojela podruhé na místo závodu, zjistila jsem, že jsem zapomněla cyklistické tretry, které jsem při jízdě autem nepotřebovala, takže potřetí zpátky pro boty. Kolo vypadalo dobře, tretry už jsem měla taky a už jsem stála na startu. Plavání proběhlo v poklidu, na kole jsem jela schovaná v hlavním balíku. Vše nasvědčovalo o tom, že se bude opět jednat o běžecký závod. Při projetím do posledního okruhu jsem si však všimla svého čísla na tabuli v penalty boxu, což mně velmi rozhodilo. Věděla jsem, jak velký význam má 10 vteřin na pěti kilometrech v takto nabitém závodě. Nebyla jsem si vědoma žádné chyby. Doběhla jsem na 14. místě. Za co jsem byla v penalty boxu nevím, nenašla jsem nikoho, kdo by to věděl. Doprovod, který by mi řekl, kde jsem udělala chybu jsem také neměla a trenér, který by mohl podat prostest chyběl.
Nevadí jede se dál, smůlu jsem si vybrala, něco jsem se přiučila. Teď mě čeká několik dní tréninku a pak ten nejatraktivnější závod sezóny - WTS Hamburk
