Makat, dosáhnout maxima, bavit se sportem a umět se správně rozhodnout, není občas jednoduchým úkolem.
Stála jsem před rozhodnutím, zda vycestovat na další závod Světové série do Kanady nebo vyrazit posbírat několik bodů do ITU rankingu na Evropském poháru. Kdyby byl Edmonton „za rohem“, tak bych neváhala. Rozhodla jsem se však, že bude lepší ušetřit své tělo velkému jet legu, zůstat v Evropě a vyrazit na výlet k Černému moři.
Byla jsem moc ráda, když se uvolnilo místo v autě u mých triatlonových kolegů a já jsem mohla vycestovat do Constanta-Mamaia s nimi. Z cesty jsem měla velký respekt, 1600km na mapě vypadalo hrozivě. Žlutá dodávka ve složení Honza Volár, Lukáš Netík, Romča Gajdošová a já vyrazila ve čtvrtek v poledne z Hradce Králové, v pátek dopoledne jsme byli na místě. Přestože je pojem dálnice v Rumunsku spíš cizí slovo, zvládli kluci cestu odřídit bezpečně ve dvou. Za to jim moc děkuju.
Ještě bych měla napsat několik řádků k závodu. Doběhla jsem si pro sedmé místo, což nebyl úplně zázrak, ale na víc jsem v ten den neměla. Plavalo se v jezeře, dva okruhy, vítr rozfoukal vodu natolik, že nebylo občas vidět, kam se plave. Ve vodě nám uplavaly dvě závodnice, pak vylézala Lisa Norden s Gaiou Peron. Já jsem ztratila 8 vteřin, které byly klíčovým zlomem. Nakonec nás jelo v balíku pět, ale střídaly jsme aktivně jen ve dvou, takže na nás vedoucí čtveřice najela více jak minutu. V běhu jsem tedy bojovala o páté až deváté místo, doběhla jsem sedmá.
Náš žlutý koráb :-)
Voda byla průzračně zelená
Letos se s během trochu peru, stále je co zlepšovat
Ještě, že je citron zásaditej a ne kyselej